A jedeme dál…

Léta ubíhala a hrad rostl jako z vody. Přesto trocha zachmuření, když se otec naší vlasti v plné kráse jeho nedožil. A však byl už z větší části dostavěn a svůj hlavní účel plnil ku slávě a cti všech, kdo ruku k dílu přidali. Proto král včas rozhodl, na tom místě slunném vybudovat terasy, které osadil rostlinou jejíž plody rádi pijí i dnešní návštěvníci, je to?

Ta tu roste dodnes skvěle a nad skleničkou červeného burčáku tu není. Ovšem neroste si tady planě, opět plno rukou zdatných stará se tu o ni od semínka malinkého, od rána až do noci. A v místě totom my tu tvoříme naši českou stavebnici co ji zoveme?

Stavebnice tahle, má se k světu, třetí rok už jí tu bije. Je to velká neposeda, spát nám chvilku nedá, pořád někam cestuje. Nejdřív ale hýčkat třeba bylo, ladit rozvrzané klouby, když pak dítka spokojená doma byla mohla jít zas k Baťovi. Tentokrát ne obouvat se, ale zkusit co jak vydrží, je tam ústav skvělý, co hračky rád za haranty rozbíjí. Snažili se holky, kluci v pláštích bílých, jenže ouha, tuhle hračku ne a ne a nerozbíti. I tak vydali pak glejch, že je zdravá jako řípa a mezi děti může dostati se. Jedno ale omezení má, k dětem do tří let je nevhodná, a proč že to?

Inu, už je to tak, pár hlav pomazaných dalo něco čísel dohromady a věcičky co vejdou se jim do tlamičky nesmí přijít do styku s malou chátrou do třiceti šesti měsíců.